Charlie bloguje

Sice panička nemá čas na psaní blogu ani mého, ani svého, ale zato se teď téměř denně dostanu ven a to se vyplatí. Dopolední vycházky s kočárkem totiž patří mě a tak vyrážíme někdy na hodinu, někdy na víc s míčkem a piškoty. Panička se mě snaží zase cvičit, ale včera popletla povel „stůj“ a „vstaň“ a hrozně se divila, že neumím vstát, když mi říkala stůj. No tak jsem si lehla a bylo to vyřešeno, mě nikdo nebude motat hlavu, ať si na to přijde sama, co bylo špatně.

Dnes jsem získala další dva kamarády, štěně švýcarského salašnického Barona a taky australáka Dinga. Oba jsem si rovnala do řady, protože mi šli po míčku a to nemohu dopustit. Paničce se nelíbilo, když jsem vrčela na štěně  a tak jsem dostala kázání. Každopádně Barona uvidím častěji, tak si ho rovnám už preventivně, až vyroste a bude mít 60 kilo, bude pozdě. Jen to zkuste vysvětlit lidem.

S Terkou si užijeme legraci, začíná se přemisťovat výrazně rychleji po čtyřech a taky stojí u nábytku. Až začne chodit, pánbůh s náma. Ale zase se přetahujeme o hračky, třeba s PET láhví je to obrovská zábava a výborná novinka je to, že občas dostane rohlík a ten buď sní ona a nebo já. Jakmile je rohlík v dětské ruce, tak jsem se Xulou ve střehu a páníčci taky, to abychom ji to neukradli. Párkrát nám vyprášili kožich, zvláčtě panička, když s námi trčí doma, ale za to riziko to zkrátka stojí. Taky dostáváme to, co lidské mládě nesní a to jsou panečku dobroty. Poctivě se střídáme a vylizujeme misky s jogurtem, kaší nebo zeleninou. Ale mládě je pažravé a zůstává toho méně a méně. Já bych na to ale měla mít větší právo, protože panička říká, že jsem Terčin pejsek a tak s tím mám snad i nějaké výhody, ne? Lozí to za mnou, tahá mě to za chlupy, přelézá si mě to a někdy i podlézá… uvidíme, třeba až bude mít více rozumu, tak mi ty výhody zavede sama.

Ovšem vrcholem všeho je to, že mě to prtě dokáže zavřít nabalkóně a je tak hloupé, že nerozumí tomu, když ho žádám o vpuštění do bytu… jací rodiče, takové dítě, fakt.

Aktuálně línám, takže chlupy jsou všude, panička už vysává téměř denně a stejně se mi daří infikovat celý byt a všechny jeho obyvatele a taky auto. Ti blázni mě i přesto pořád pouští k sobě do postele kde každou noc blbneme, ale námitky proti tomu nemám. Za odměnu hlídám je i Terku a spím u dvěři ložnice.

 Žiju, to je hlavní zpríva. Zrovna dnes mě opět zavřeli o samotě, tentokrát ne na balkóně, jak je jejich zvykem, ale v dětském pokoji. Asi jsem příliš nenápadná. Alespoň tam ale nebyla zima jako venku, tam už jsem si párkrát pobyla a nic moc. Asi mě chtějí otužovat. V pokojíku sice panička větrala, ale pořád tam bylo dobře.

Na Terezku jsem si už zvykla a je s ní docela zábava, to mládě se totiž nechá oblizovat, začala se převalovat na bříško, ale stále neleze. Takže jsem to vzala jako výzvu a chodím ji oblizovat dokud to jde. Za pár měsíců prý poleze a to už se před ní nejspíš budeme muset schovávat. Tedy hlavně Xula, protože po té jde jak po uzeném. Xula je přece jenom starší dáma (sorry kámo, ale musíme si přiznat, že ti táhne na jedenáct a už tím pádem nejsi nejmladší), tak jsem zvědava, jak to zvládne. Zatím se na Terku tváří opravdu rezervovaně, ale občas si příjde i čuchnout. Nejspíš po ní liďátko jde, protože má puntíky a ty jsou zajímavější než velké fleky co mám já. Mě akorát trhá chlupy, občas prstíkem šťouchne kam nemá, třeba do oka. Ale já ji i přesto miluji, halvně že se to dá oblíznout, že… Vždycky když s tím začnu udělá legrační obličej, stiskne rtíky, na francouzáky to zkrátka ještě nevypadá, ale na tom zapracuji. A taky páníčci tvrdí, že Terka nám bude říkat Li a La, jako CharLIe a XuLA :)

O víkendu jsem byla na poslední letošní výstavě a moc jsem se líbila. Dostala jsem krásný posudek, skončila jsem třetí a jsem (jako obvykle) výborná. Akorát jsem zklamaná z toho, že ostatní fenky přišly na můj trik jak se připravit na výstavu. Takže to už mohu prozradit i vám, drazí přátelé. Já totiž na každou výstavu vylínám, chlupy byly asi měsíc všude, panička už z toho začala šedivět, Terezka měla radost z každého chomáče srsti co si mohla strčit do pusinky a já se těšila na perfektní výkon na výstavě. Páníčci se na mě koukali a lamentovali, lomili rukama a zvolávali něco ve smyslu „jaká výstavní borderka, koště to je!“. Jak jsem psala, ostatní feny to udělaly stejně a bohužel, důkladněji. V mé třídě jsem byla nejhuňatější a kdyby mě páníčci přihlásili do mezitřídy, mohla jsem mít pouze dvě košťata jako konkurenci. No ale i tak, třetí místo je pěkné. Jen páníček se tam děsně nudil, panička se s Terkou nedostavila a tak to tam proseděl sám, tedy se mnou. Prohlásil, že o jara si mě bude vystavovat panička, jsem přece její pes a na výstavách je to spíš prostředí pro ženy.

Nastává pomalu i coursingová zimní přestávka, ale zase se začne chodit pořádně na výlety, takže se flákat rozhodně nebudu.

Začněme novinkami. Na zkoušku BH jsme se nevydali, prý nedokážu vydržet dost dlouho ležet, tak by to nemělo moc smysl, takže se pouštíme do tréninku dlouhodobého odložení, abychom to mohli zkusit znovu.

Zato jsme se včera vydali na coursing, tentokrát na závody. Pro první běh jsem byla povýšena na oříška, protože ke mně neměli jiného soupeře, než kříženku Ališouna. Trošku mne sice vyděsilo, že je o kousek větší než já a má hrozně dlouhé nohy, ale rozhodla jsem se to zkusit. No a byla to komedie. Ališoun mi už na startovní rovince utekla i se střapečkem, já sice bojovala, ale bylo to houby platné, nakonec se mi schovaly za nějaké budovy. Naštěstí jsem to nevzdala, střapeček hledala a nakonec našla, ťukla do něj košíkem a šli jsme z dráhy. Tím jsem splnila první párový běh. Protože bylo ošklivě, tak se organizátoři rozhodli ukončit závod jako takový po prvních bězích a doběhat jen licence. Během toho začalo pršet, takže jsme trochu mokli. Nakonec jsme se připravovali na start za hustého deště, už jsme měli dečky a košíky na sobě, když byl závod kdůli počasí ukončen. Takže narposto stejně, jako při předchozím licenčním závodě. Takže licenci pořád nemám a letos už mít nebudu.

A dnes mají páníčci roční výročí mé speciální oslavy narozenin. Určitě si vzpomenete a tady si to dohledáte.

Jinak fotky z coursingu (stejně jako další) budou snad již brzy na mém webu. Tak se pak koukněte.

Minulý víkend jsme se vydali na klubovou výstavu BCCCZ, abychom zopakovali úspěch z minulého roku. Na místo jsme dorazili už brzo ráno společně s Drakem, Adél, Merlinem a Joyem v naději, že pan rozhodčí nebude stejně pečlivý, jako rozhodčí minulý rok. Byl. K tomu bylo hrozné horko, sluníčko pálilo a tak to utíkalo jen velmi pomalu. Když jsme se dostali na řadu, tak si mne pan rozhodčí prohlédnul a dal nám posudek. A to byste nevěřili, co tam ten malamut napsal! Prý že mám krátký ocas. Naprosto neslýchané! Ale asi už mu šibalo z horka, tak já mu to teda odpouštím, přece jen je z Anglie a tam na taková vedra nejsou zvyklí. Jinak je posudek celkem hezký, pan rozhodčí byl ale hodně přísný, tak jsem byla označena jen za velmi dobrou. Nad posudky dalších borderek jsme se hezky zasmáli, občas tam byly opravdu perly. Horko prostě dělalo svoje. Můj miláček Drak se ale líbil a tak vyhrál ve své třídě a dostal CAC. No alespoň někdo..

Druhý den probíhala bonitace, kde mne měli posoudit, jestli můžu mít štěňátka. A prý můžu. Jsem naprosto úžasná, jen mám trochu sbíhavá zadní hlezna (to jste teda objevili Ameriku) a tím trochu vázanější pohyb (abych citovala jeden svůj dřívější výstavní posudek), což bylo posouzeno jako lehká vada. Ale jinak je vše ok (jak by taky jinak) a já tak můžu začít přemýšlet o tom, s kým si ta štěniska pořídím. Bude to ale muset být pořádný pes s velkým platem, aby měl na alimenty!

Přes týden páníček od základů předělal můj web, takže teď má opravdu výšku. Naházel tam i nějaké fotky, tak se můžete pokochat.

No a o víkendu jsme byli zase běhat coursing, tentokrát trénink s Českým psem, který byl naprosto super a já si to nehorázně užila. Příští týden se chystáme na zkoušku BH, tak mi držte palce, ať to dopadne.

Protože se páníčci flákají se zapisováním mých zážitků, tak toho tady hrozně moc chybí. Poslední 2 měsíce byly hrozně bláznivé, v podstatě pořád někde jezdíme. Skoro každý víkend jsme na coursingu a běháme jako o život, děláme si nové kamarády a jsme postupně stále lepší. Zrovna včera jsem úspěšeně zaběhla sólový licenční běh. Ještě zaběhnout párové licenční běhy (což by pro mne neměl být problém) a můžeme se vydat na naše první závody. Jak moc mne běhání baví můžete vidět na fotkách dole.

Kromě sprintů za střapečkem jsme začali s páníčkem běhat po okolí, takže mám pohybu až nad hlavu, páníček mne chce vzít i na dog trek, prý abych byla taky jednou trochu užitečná. Fakt by mne zajímalo, co tím chtěl říct… A samozřejmě je tady obedience, které jsme sice poslední měsíce moc nedali, ale pomalu se vracíme do formy a pomalu pilujeme na naše první závody, které by měly být v říjnu v Brně. Momentálně potřebujeme doladit aport, abych nepřekusovala (to jsou štráchy tohle, jako kdyby to tomu kusu dřeva vadilo) a vypilovat odbočku vlevo (a čelem vzad vlevo) při chůzi u nohy, jinak už je to na OB-Z už poměrně snesitelné.

Potom je tady liďátko. Tomu se páníčci věnují hrozně moc, nás k ní nějak moc nepouštějí, přece jen je ještě malá a my jsme pometla. Chovám se ale jako vzorná teta a Terezku průběžně kontroluji a když jsme s kočárkem venku, tak hlídám, aby se k ní náhodou nepřiblížil nějaký lump. K tomu jsem si natrénovala i chození bez vodítka, takže panička nemusí pořád držet vodítko a stačí mne trochu hlídat, abych náhodou nevběhla do silnice.

No a konečně je tady Xula a myši. Xula je stále stejná, jen se pomaličku učí nové věci. Nejde jí to sice tak snadno jako mně, ale vzhledem k jejímu věku dělá neuvěřitelné pokroky. Přestala tahat za vodítko, čeká na páníčky v mezipatře, nepouští se přes silnici, na stará kolena se učí i další věci, páníčkům je jí totiž líto a když cvičí mne, tak trénují s Xulou základy, aby mohla také dostávat odměny. Myši jsou taky stále stejné, jen trochu vyrostly a už se tolik neperou. Páníčci jim slíbili větší klec, tak jsem zvědavá, co to bude.

A aby toho všeho nebylo málo, tak jsme hodně běhali po doktorech, blíží se nějaká bo-ni-ta-ce a na to musím mít vyšetření, že jsem zdravá. Jak už psal páníček včera, tak jsem dysplazie prostá a oči mám také v naprostém pořádku (tedy CEA i PRA negativní, glaukom také negativní, stejně jako všechny ty šílené nemoci, které jsou uvedeny v záznamu vyšetření). Než se pro nás ale najde nějaký ženich, tak mi prý ještě musí udělat genetické  na CEA, což bude někdy na podzim a pak už můžeme vybírat toho pravého.

Takže jak vidíte, tak i když nepíšeme, tak se rozhodně nenudíme a děláme stále něco nového a zajímavého.

A tady jsou slíbené fotky z coursingu:

Dnes jsem konečně dokousala páníčka k tomu, aby uvedl do alespoň trochu použitelného stavu můj oficiální web, kde najdete přehledně všechny oficiální informace o mé černobílosti a taky spoustu dalších zajímavých informací. Web zatím není 100%, ale už je alespoň trochu co k čemu, většina odkazů někam vede a vůbec začíná vypadat alespoň trochu psovsky a není úplně pro kočku.

Takže si přidejte do bůkmarků a občas tam zavítejte, ať se dozvíte nějaké oficiality, jako například ty poslední, tedy že mám nález pro DKK 0/0 a nález na oči zcela čistý, tedy bez PRA, CEA, glaukomu a milionu dalších věcí.

A ti z vás, kdo máte na stránkách link na tyto stránky, přidejte, prosím, i ty oficiální. Předem vám všem moc děkuji.

Děcka, páníček našel naprosto žúžasnou zábavu pro mou úžasnost. V sobotu jsme se nasoukali do auta (nechala jsem páníčka výjimečně řídit) a jeli jsme kamsi na jakýsi kursing, karsing nebo kýho výra. Jeli jsme celkem dlouho a vystoupili  u nějaké koňské dráhy nebo co. Potkali jsme tam několik známých, včetně Koně. On to teda jako byl pes, prý vlkodav, ale všichni mu říkali Kůň. Byl tak veliký, že když jsem mu chtěla dát pusinku, musela jsem si stoupnout na zadní.

No a pak to přišlo. Páníček mne odvedl na tu dráhu nebo co a chvíli se se mnou přetahovali o jakýsi plastový střapeček (to já ráda), ten pak položili přede mne a on mi začal utíkat! Tak jsem za ním běžela, co mi síly stačily. A on pořád utíkal a dokonce zatáčel, hajzlík! Ale já se nedala a po asi 700 metrech jsem ho chytila, plasťáka jakéhosi. Páníček mne hrozně chválil a já byl mooooc šťastná. Takhle jsem se už dlouho neproběhla.

Oni to pak běhali i jiní pejsci, tak jsem se koukala. Super byl faraonský pes. To je takové vysoké, hubené a tváří se to jako Xula (takže hrozně nad věcí). A hroooooozně rychlé. Ten to měl uběhnuté za chviličku. Tryskopes!

Druhý běh jsem šla zkusit s kamarádem borderákem Vojtou. To je turboborderák. Jen neběžel za střapečkem, ale tak nějak po okolí. Když ale pak střapeček našel, tak mi oba utekli, hajzlíci! V cíli začal Vojta střapeček pást, tak jsem šla alespoň oblíznout fotografku Gwendolinku. No byl to hrozně srandovní závod a s Vojtěchem už nikdy nepoběžím, on mě hrozně mate!

Páníček slibuje, že jak to půjde, vezme s námi i Xulu. Ta je zhruba stejně rychlá jako já, takže by to mělo být fér. Ale asi jí dám náskok, stařence. 

Více fotek najdete u Gwen na rajčeti

Od doby, kdy sem naposledi páníčci psali už utekl nějaký čas, tak jsem dnes dokopala páníčka, ať taky něco napíše, protože poslední skoro měsíc byl bohatý a události.

První pro mne veliká událost začala, když páníček zase vytáhl cvrčka v krabičce a začali jsme s ním trénovat. Hrozně brzo jsem zjistila, že když se ozve cvrččí zvuk, dostanu pamlsek. A tak vždy poznám, že jsem něco udělala dobře. Takže když čapne páníček cvrčka, tak vím, že se bude odměňovat. A díky tomu vypadají tréninky páníčků mnohem lépe. Sice jsme poslední dobou kvůli dalším událostem moc na tréninky nechodili, ale doma jsme občas něco dělali a páníček mi vyhrožuje, že pojedeme na nějaké zkoušky, prý ať se ukážu. No snad se s Adélkou na něčem domluví a já budu moci ukázat, co ve mně je.

Ale asi největší událostí je zvětšení naší domácí smečky. Minulou neděli páníčci někam zmizeli s velkou taškou a dlouho nikde nebyli. Pak přiletěl páníček domů, rychle nás s Xulou vyvenčil a zase utíkal domů. Když se o několik hodin později vrátil, tak voněl po paničce, ale i nějakém jiném tvorečkovi. Po tom voněl i každý další den v týdnu, kdy nás nechával s Xulou dlouho samotné doma (a my nic neudělaly, jsme prostě dobré) a vracel se až večer. Nakonec v pátek nešel do práce, ale zato vzal Xulu v panu doktorovi, protože má nějaká nemocná očička a stal se z ní švidratín. A pak zmizel a domů přijel konečně s paničkou a s nějakým uzlíčkem v takové divné tašce. Páníčci nám vysvětlili, že se jedná o jejich mláďátko. Dostali jsme ho opatrě očichat pod přísnou kontrolou a pánička se mu hodně věnuje. Je to ale nějaké divné. Vůbec to nechodí, pořád to jen spí a občas to křičí. Jinak to naprosto nic neumí. Prostě divné. Páníčci jsou takoví šikovní a mají takové divné mládě. No posuďte sami…

Protože jsme byly celý týden skoro pořád samy doma, vzal mne páníček v sobotu na hrooozně dlouhý trénink s Adélkou. Prošli jsme komplet soutěžní řád obedience, páníček mi i slíbil, že na tom začneme pořádně makat, abychom do konce roku udělali alespoň OBZ, tak jsem zvědavá. Dnes mne zase vzal  na výlet se spoustou psích kamarádů. A šije na mne nějakou past, mluvil s hodně lidmi o nějakém doktrekingu, že prý ho budu tahat. No to teda tůdle, panáčku, tahej se sám! Ale dnešní výlet byl super, lezli jsme přes skály a hlavně tam byl DRAK! Já ho miluju stále více, on je prostě úžasný!

Tedy spíš páníčci jsou zlobiví a líní a nic sem nenapíšou. I když ono se toho tolik neděje, protože jsme se celou dobu chystali na závody družstev v obedience ve Dvoře Králové. Páníček se mnou trénoval, snažil se, ale nakonec jsem na závodech stejně některé věci popletla. Ale nebylo to tak hrozné, náš tým, tedy „Vítězný tým“ se umístil pátý z jedenácti a i panička doma říkala, že to je úspěch. Koneckonců, jeli jsme tam pro zkušenost a tu jsme získali.  Ostatní psi na soutěži taky často zaměnovali cviky, někteří dokonce z plochy na cvičení utekli, takže žádný stres :) My si užili výlet, byli jsme pryč skoro celý víkend a paničku nechali doma. Říkala jsem si, že když jsem tedy popletla cviky na soutěži, že budu šikovná na tréninku, ať to páníčkovi vynahradím.

Panička si teď vzala do hlavy, že začnu chodit na volno a tak jsme dnes poprvé byly na procházce po okolí bez vodítka. Ona ho vlastně ani nepotřebuje, když má v ruce párky, takže jsem byla poslušná. Jen mi nejde na rozum, proč se tu lidi obtěžovali dělat chodníky, když mezi chodníkem a cestou je jedině rozdíl v použitém materiálu, žádná hrana, nic. Takže je pro mě občas náročné nešlápnout na cestu, když jdeme po úzkém chodníku. Každopádně jsme to dnes zvládly a panička měla radost. Prý to děláme abychom mohly chodit s kočárkem ven a nemusela jsem zůstávat doma. Kočárek máme doma složený, jen nevím, proč jsme s ním nešly už dnes. Copak něco chybí abychom s ním nemohly vyrazit rovnou? Bych to dnes zvládla i s ním, ale panička se nejspíš neodváží, srab.

Venku se nám navíc udělalo opravdu nádherně, takže s paničkou jsme často na odpoledním venčení třeba hodinu, ona si povídá s paničkou od Baka a opaluje se, já si tam s ním zatím hraju. Chodily jsme ven házet diskem, ale Xula ho včera definitivně roztrhala a tak už nelítá a panička ho vyhodila do popelnice. Jestli to tak půjde dál, tak Xula zničí asi každý disk co se koupí… Po takovém venčení, kdy se honíme za diskem nebo míčkem, kdy si hraju s Bakem a dalšími psy se vracíme domů docela uřícené ale šťastné. Xula se navíc často vyrachtá v potoce a tak vypadá jako prase. Musím někdy přesvědčit paničku aby nafotila Baka, protože je to teď můj velký kamarád. Ze začátku na páníčky hodně skákal, ale teď už přichází k rozumu a oni si ho taky oblíbili.

Bohužel nemůžu říci, že každý pes je tak prima, chodí tam i psi a hlavně lidi, které nemáme rádi a se kterými jsou problémy. Tak se jim radši vyhýbáme. Panička je z jednoho zlého pána tam dost nervozní a tak si nás odvádí, když pustí svého nevychovaného labradora. Prvně aby na ni neskákal (bojí se o své velké bříško) a taky aby nemusela poslouchat toho pána. Minule byl sprostý na jednu paní co tam šla s kočárkem a to tak, že se jí panička dokonce šla za pána omluvit. Bojíme se, abychom kvůli takovýmhle páníčkům neměly problém my. Korunu tomu ovšem dala Xula, protože toho nevychovaného labradora pěkně prohnala a seřvala ho, tak jak to umí jen ona.  Vypadalo to, že ho chce sežrat :))) Panička ji naoko seřvala, ale pak dostala pochvalu a měla z toho čumák nahoře ještě pěkně dlouho. Jednou bych chtěla umět to co Xula,mít respekt u všech psů okolo, ale prý jsem tak trochu ňouma a nejspíš to tak daleko nikdy nedotáhnu.

Páníčci o mě prohlašují že jsem magor, co jsem s paničkou doma tuto teorii podporuji a mojí největší zábavou bylo cupování hadrů z maskáčů co mi dal páníček. Ten hadr jsem jim byla schopna kdykoliv strkat do rukou, šťouchat jím do noh, zkrátka jim naznačit, že je to fakt super zábava. A taky lítání se psy z okolí při venčení. Na jednu stranu je to super, na druhou stranu má panička občas problém mě udržet, když vidím na louce psa. Za tu dobu co tu jsme jsem získala kupu kamarádů. Máme tu velkou argentinstkou dogu Mufa (sakra, to je chlap…), štěně křížence pitbula Baka (šílenec), maďarskou ohařku Boru (ta jediná je rychlá a obratná jako já), zlaťandu Sáru, černého labíka Fida (po Mufovi druhý nejhezčí kluk tady) a další kamarády. Časem se pokusím o nich rozepsat více, třeba dnes jsem lítala ráno i večer s Borou, Xula večer laškovala s Mufem jako mladice, ale teď se dostávám k tomu nejlepšímu co se za poslední dobu stalo.

Vždy jsme měli doma myši, resp. potkany jak mě právě poučila panička. Minulý týden zmizela Joke, kterou jsem měla moc ráda a zůstala tu prázdná klec. Chodila jsem se na tu klec dívat, jestli se třeba Joke ještě nevrátí, ale nakonec mi páníčci vysvětlili, že Joke umřela anakonec jsem s nimi šla do lesa Joke pohřbít a rozloučit se. Klec zůstala na stole a já se na ni chodila nadále dívat, co se bude dít. Včera večer přivezla panička plastovou krabici s dírami a v ní voněly potkaní miminka. Ještě nikdy jsem neviděla potkaní prcky a tak jsem z nich úplně vedle. Jakmile na to příjde, tak sedím u stolu a koukám na klec, občas mi přisunou i podnožku od křesla a já můžu sedět a koukat na ně vedle paničky. V tu chvíli mě už nezajímá ani hadr, ani jiné hračky, ani páníček. Malá potkaní miminka se musí totiž pečlivě hlídat, co kdyby udělaly nějakou neplechu. Páníčci mi ale nevěří a Fridu s Winky přede mnou pečlivě hlídají. Od doby, kdy jsem chňapla po Joke mi nevěří. Ale já to nemyslela zle, jsou to zkrátka pudy.

A co jinak? Páníček mě pěkně cvičí, dnes jsem mu zacouvala dokonce k noze a měl z toho obrovskou radost, super byl i trénink s Adel a že byla na návštěvě, měli jsme z toho radost všichni. Paničku už tolik neposloucham, když trénujeme. Ale snažíme se chodit na vycházky, jenže teďco chvíli prší a tak jsem byly venku s paničkou a její novou kamarádkou Lenkou jen v úterý. Lenka taky čeká člověčí miminko a tak jí procházky prospějí, stejně jako paničce. Byly jsme venku i se Xulou, ale příště půjdeme bez ní, protože já potřebuji více pohybu apanička nechce nic riskovat. Venku jsme lítaly hodinu a půl, všude kupa bláta, ale vracely jsme se spokojené. Už aby bylo sucho a chodily jsme tak denně.